Mám toho dost!

Dneska jsem otevřela počítač a vyskočila ně mě, jako obvykle , spousta zpráv. O děsivých  po ty méně děsivé. Posměvačné, výhružné, vtipné…

A já si řekla, že už toho mám dost.

A tak jsem začala čistit. Nejdřív FB zeď, mailovou schránku, poznámky na telefonu.

Včera večer jsem si vyslala záměr, být schopná pustit vše, co mi už neslouží a hele.

Ono se to začalo dít. Takovými malými krůčky a je dost možné, že jestli jsem něco podobného udělala už včera, nepojmenovala bych to tak. Ale děje se to.

Tak já se rozhodla, zaměřit ji trochu jinam, než obvykle.

Kdo mě znáte, nebo už jste četli nějaká písmenka, která jsem naťukala, víte, že mám ráda příběhy. Jsou pro mě pochopitelné a umím si v nich najít nějaký obraz pro sebe sama.

Popíšu tedy, jako obvykle, můj příběh. Třeba se v něm někdo najdete.

 

Poslední týdny, možná i měsíce, se tak nějak plácám ve svých malých i větších bahníčkách. Však víte, každý máme to svoje.

Netvořím, nepíšu, nejde mi to.

Do počítače  koukám a přede mnou prázdno. Tvořivá energie na bodu mrazu.

Děje se tolik věcí a tak rychle, že se prostě jen snažím všechno nějak pobrat.

Je to, myslím, takový ten čas, kdy je třeba prostě jen počkat.  Věci, který kdysi dávaly smysl už smysl nedávají a ty, které budou dávat smysl nový, ještě, možná, neexistujou.

 

Moc filozofuji? Dobře. To je prima posun. Je to pro mě návrat ke kořenům. K sobě samé.

 

To jsem ale uhnula od tématu a tak se zase vrátím.

Tohle pozorování a zdánlivá pasivita má hodně co do sebe.

 

Několik let funguju v takovém tempu, že ani sama sebe nestíhám. Děti – práce – nové projekty -pracovní starosti – růst firmy – média – domácnost – partner – škola – zase děti – sebevzdělávání – občas si aspoň jít zaběhat…  Dny utíkají obrovským tempem a já už si zvykla, že je naprostý standart, být vytížená a vědět, že  „nemít vše hotovo“ je prostě fakt, který musím přijmout. Protože není reálné za den stihnout vše, co je třeba.

 

Už když to píšu, vidím v tom tu ironii.

 

Nastavila jsem si to tak. Já sama . A vytvořila jsem si takové podmínky, aby to jako samozřejmost bralo i moje okolí.

Na čelo jsem si napsala: Jsem vytížená, ale musím to všechno zvládnout. Hroutit se nemůžu, na to nemám čas.

A běhala krysí závod v kolečku, do kterého jsem si sama, dobrovolně, vlezla.

 

Už dlouho vím, že je z něj třeba zase vylézt a jsou i okamžiky, kdy se mi to, tak trochu povede.

Občas vystrčím jen nos. Někdy udělám pár kroků ven… a pak se zas, jak na gumičce stáhnu zpátky.

Snad mě tam táhne strach,  snad pocit falešné jistoty, že jsem někde, kde to znám a venku je vše nové a neznámé – co když nebezpečnější nebo náročnější, než ten neustálý maraton, který běhám teď…

Poznáváte se?

Už jsem jednou psala, že před každým velkým krokem musí být velké rozhodnutí.

Rozhodnutí je totiž začátkem změny. Musí být ale opravdové, pravdivé, jednoznačné.

Takové se nedá vynutit, musí přijít.

Dějou se věci, které jsou totálně naprd. Spousta z nás řeší opravdové problémy. Takové, kdy přemýšlíme o smyslu života. O tom, co budeme dělat a zda budeme mít co jíst a kde bydlet.

Jestli budeme moct pracovat. Jestli bude kde a pro koho pracovat.

Je to na pytel.

Ale i tady se můžeme rozhodnout.

• Můžeme se nechat smýkat strachem, spekulacemi.
• Můžeme se vztekat, křičet, nadávat.
• Můžeme to ignorovat a dělat že se to neděje.
• Můžeme se posmívat a pořád dokola tvrdit, jak je to celé jeden velký nesmysl.
• A nebo to můžeme přijmout a pokusit se z toho vykřesat co se dá.

Můžeme svoji pozornost zaměřit na něco,  co nám bude dávat smysl.

Začít se věnovat sami sobě. Běhat, cvičit, nebo si najít nějaký online kurz a začít tvořit něco, co už jsme dlouho odkládali.

Nemyslete si, já se také chvilkama hroutím. Jak psala moje kamarádka : “sladění online výuky všech svých dětí a práce, povyšuje mateřství na vyšší level“.

Moje zajeté stereotypy a představy o sobě samé jsou nabourané a potácím se v pocitech „nedostdobráctví“, protože někdy za celý den vyřídím sotva pár mailů a tak mi přijde, že nejsem dost výkonná.

Ale pro mě je to cesta ven. Světlo na konci tunelu. Vidíte ho také?

Koukněte tam. Není to vlak😊

Zpomalení není vždycky nutě špatná věc. Je to o úhlu pohledu.

Obzvláště my, mámy, jsme dlouhodobě taaaak unavené. Přijaly jsme fakt, že naše vyčerpané rezervy už nikdy nedoplníme.

• Vzpomeňte si, kolik nocí jste nespaly.
• Kolik hodin, dnů a týdnů, možná i let, jste myslely a stále ještě myslíte prvotně na někoho jiného než na sebe.
• Kolik slz jste vyplakaly, kolik strachů jste potlačily.
• Kolik energie dnes a denně dáváte, kolik podpory a laskavých slov umíte předat i ve chvílích, kdy samy padáte na ústa…

Vidíte, zasloužíte si chvilku zpomalit.

Jasně, to není jednoduché, když máte doma tři děti a každý má v různou dobu online výuku, že?

Chápu, naprosto.

Tak můžete, třeba, následovat mě.

Začněte alespoň eliminovat stres.

Zaměřte pozornost někam jinam.

• Můžete si třeba „odsledovat“ všechny zpravodajské servery na internetu a říct si, že „se prostě jen jednou za den kouknu na zprávy ať vím, co se bude zítra dít“ ( a věřte, že o nic nepřijdete)
• Můžete místo nadávání na to, že jste na všechno sama, nechat děti ať vám pomůžou se škrábáním brambor.
• Můžete nechat žehlení prádla až na zítra a místo toho si s dětma zahrát karty.
• Nebo si dát s mužem kávu, kterou vypijete ještě teplou a u toho si budete povídat ( místo počítání letokruhů na hrnku s kávou, kterou jste si uvařila ráno a večer jí polovinu vyléváte do dřezu)
• Můžete se vyvarovat setkání s negativníma lidma, kteří vás svým přístupem stahují energeticky dolu.
• Můžete se na chvilku zastavit a začít si všímat signálů svého těla. Třeba si na pár minut sednout a  využít Sedmiminutovky od Terezky Kramerové.

• Nebo můžete vymyslet nějakou jinou , třeba i drobnost, kterou uděláte právě TEĎ. Na základě rozhodnutí, že se chcete posunout o kousek dál…

Pro vás to může být jen úplně malinký krůček, ale když nás bude víc co zaměříme pozornost na něco hezkého, ve výsledku to bude parádní vlna pozitivní energie! 

A můžete se klidně i podělit a inspirovat mě a ostatní, co všechno je možné změnit Tady a Teď.

A hlavně, jaký to pak mělo dopad na vás a vaší náladu a realitu všedních dní.