Vyšli k nebi přání, všechno bude k mání….

4.1. 2021Rehana591x4

Dostala se mi do ruky kniha. Darem. Bylo to překvapení a velmi mě potěšila.
Sama bych po ní nikdy nesáhla. Má takový ten „americký“ název, který by mě odradil.
Mám ráda motivační knihy, ale jakmile je tam něco o borcích a životech snů, je to na mě moc.

Ale byl to dárek a tak jsem se začetla.

A není náhodou že název je sice pitomý, ale forma a poselství uvnitř je skvělé.
Není tam nic, co bych už nevěděla, ale ono to osvěžení je někdy tak potřeba.
A tak ani já nepíšu o ničem novém. Ale jestli má slova povedou k alespoň jednomu vašemu AHA, pak to mé ťukání do kláves stojí za to…
Mám nej kamarádku Terezku. Spousta z vás jí nejspíš zná pod Vědomý život. A právě díky ní jsem prvně slyšela slovní spojení „Síla myšlenky“.

Bylo to ještě dávno před tím, než se začalo používat skoro v každém podcastu nebo knize
A nebo to jen já žiju v bublině a poslední dobou na mě kouká za každým rohem. Ať tak či tak, je to jedno. Je to dobrá a pravdivá věc, tak ať klidně kouká😊

O tom, že se naše přání mohou vyplnit už vím ale hodně dlouho. Asi od jaktěživa.
Pamatuju si, jak jsme s mamkou chodívaly do kostela.
Jsem pokřtěná (v devíti letech), ale nebyla jsem vedená k ortodoxní víře. Víra, kterou mi maminka vštěpovala nepotřebovala jméno. Ani já nepotřebuji, abychom víru v něco, co nás převyšuje, všichni nazývali stejně.
Můžeme jí nazývat Bohem, Vesmírem, Vyšší mocí. Jakkoli.

Máme tu v Táboře však jedno nádherné místo. Je to kostel nanebevzetí panny Marie v Klokotech

Je to místo, kam mě nohy zavedou kdykoli, kdy mi je opravdu těžko. Načerpám tam síly a ani nemusím dovnitř.

(Tam jsem, několik hodin, seděla na lavičce i v den, kdy se mi rozpadla má představa o budoucnosti Angel Wings.)
Chodívali jsme tam jako děti na procházky. Je to kouzelný prostor, který má silnou energii, kterou cítí i ti, kteří normálně do kostela nechodí.
Na podzim jeho zahrady ožívají záplavou barevných a voňavých růží, ale nejraději to tam mám v zimě. V čase Vánoc.
To se v jednom křídle objeví malinkatý vyřezávaný betlém.

A to je právě ten okamžik, který mě navedl tento článek napsat.
Mamka vždy říkala, že si máme v kostele něco přát. Že pokud je to přání od srdce, upřímné a dobré, pak nám bude splněno…

Vlastně už tenkrát nás učila, umět si správně poprosit.
Protože, když si něco skutečně přejeme, celý vesmír se spojí, aby nám to uskutečnil. Jen je třeba si dát pozor na to, jak to přání specifikujeme.
Už se mi mockrát splnilo do puntíku, až se mi chtělo trochu nadávat😊

Myslím, že většina z vás se už setkala s tím, že jste pomyslely na něco „špatného“ a do pár vteřin to bylo před váma.
Třeba vám hlavou prolítne myšlenka“: „ten běží moc rychle, za minutu leží na zemi“ a BUM. Je to tu!
Namítnete : No jo, ale to se přece dalo předpokládat. To mi hovoří zkušenost a ne myšlenka.

A co třeba to, jak jste celou cestu mysleli na to, že bude přítel/mamka/kamarádka naštvaný, že jste se trochu zdrželi a když jste přijeli, vlastně už vás ani nepřekvapilo, že to tak je?
A co těch 15 problémů, které vám přistály v mailové schránce hned v pondělí ráno poté, co jste v neděli celý večer přemýšelela nad tím, jaký průšvih Vás ZASE tento týden čeká…
Ano, i tady můžete říct, že vycházíte ze zkušenosti.

Ale zkusila jste někdy udělat pravý opak?
Ve chvíli, kdy se automaticky ladíte na negativní vlnu (už prostě ze zvyku), udělat CVAK. Dneska ne!?

Včera jsem si uvědomila, jak moc tohle souvisí se sebevědomím.

Je dost těžké přeladit se z „to bude zase den“ na „zítra mi půjde všechno skvěle“, když tomu skutečně nevěříte.
Já sama s tím hodně bojuju a nejen u prvotního nastavování mysli, ale i pak, po rozhodnutí.

Bojuju s tím dokonce i tehdy, když se mi něco povede.
Stejně tam začne hlodat červík pochybností.
Například teď. Jedenáct let podnikám. Prošla jsem si obrovským růstem i krizemi.

Zaměstnávám lidi, komunikuju s nimi. Všechny činnosti s firmou související jsem se nejdřív naučila sama, než jsem je předelegovala.

Naučila jsem se dokonce i tu delegaci samotnou a zjistila, jak se lidi kontrolují.
Umím dělat rozhodnutí a teď už i ukončovat věci, které nefungují nebo přestanou dávat smysl.
Umím podporovat i motivovat lidi.
Do státní kasy jsem za ta leta nasypala několik milionů.

A přesto. Když cokoli vytvořím, pochybuji.

I když vím, že se mi jen plní to, o co jsem si požádala, pochybuji.

Splněné přání totiž nepadá do klína jako pečení holubi do pusy.
Chodí nám jen příležitosti, jak těch snů dosáhnout.
Chodí nám do života lidé, kteří nám na té cestě za snem mohou pomoci.

A to je zodpovědnost, že? Chopit se té příležitosti. Udělat kroky vpřed.

A zodpovědnost je živná půda pro pochybnosti především o sobě samých.
Dokážeme to? A když ne? co se stane? Dostaneme další příležitost?
Na to vám odpovím velmi ráda. ANO, ANO a třikrát ano.
VŽDYCKY dostaneme další příležitost. V tom je ten život krásný.
Jenže ta odvaha k vysílání nových přání občas prostě chybí. Nebo ještě nevíme, co vlastně chceme a tak si raději nepřejeme nic.

V jednom takovém okamžiku jsem si já přečetla post na instagramu mé další kamarádky Miriam. Ptala se tam : „jak často se modlíte?“ a já jsem si vzpomněla na mamku a na kostel… a v tom si pod příspěvkem všimnu jedné odpovědi.

Bylo tam napsáno. „Já se nemodlím. Já každý večer děkuji.“

A v tom je obsaženo TOLIK!
Když nevíte co si přát, nebo se bojíte své přání vyslovit, děkujte!

Každý den máme za co děkovat. I za tu postel, ve které ležíme. Za dobrou kávu, kterou jsme odpoledne vypili se svou kamarádkou. Za to, že máme děti, za to že máme kde bydlet. Za to, že jsme se ráno probudili a nadechli se.
Za každý úspěch, který se nám ten den stal i za to, co nazýváme neúspěchem, protože jsme dostali příležitost se něco nového naučit a posunout se dál.

Já vím, říkáte si. Dneska je nějaká moc EZO. Jakpak tohle souvisí s podnikáním.
A já říkám. Souvisí to neoddělitelně. Je to nastavení mysli, které nás vede nejen k viditelnému a měřitelnému úspěchu, ale hlavně k tomu, jak si ho pak dovedeme prožít, užít, ŽÍT.
Já jsem v roce 2015 vyhrála celorepublikovu soutěž. Byl to úspěch jak blázen. Vystoupala jsem na Mount Everest a víte co jsem tam našla? NIC. Protože jsem sama sebe nedokázala ocenit.

Nedokázala jsem si správně nastavit mysl tak, abych cítila radost a viděla v tom příležitost pro svůj osobní růst.
A tak  mi připadá, že je má občanská povinnost vám napsat, že máte právo si plnit své sny. A pak si vytvářet nové.
Že máte právo se z nich radovat a žádat o ně. A když se vám splní, užít si to a pak si a požádat o splnění dalšího.

A že, když začnete pochybovat, nemusíte se za to obviňovat.  Začněte třeba večer před spaním prostě jen zrekapitulovávat svůj den pouhým “děkuji“.

A pak se začnou dít zázraky!

Jsem žena, tvůrkyně, máma jedné dcery a jednoho syna a úspěšná podnikatelka. Vytvořila jsem nádherný projekt Angel Wings>> , ve kterém jsem získala jedenáct let zkušeností s vedením textilní firmy. Pomáhám ženám postavit jejich módní či textilní projekt na pevné základy,  v souladu s jejich životními hodnotami. Jsem průvodkyní, rádkyní a mentorkou, na cestě ke svobodnému a úspěšnému podnikání. Více o mně si můžete přečíst tady>> , a nebo mi napište na info@rehana.cz
Komentáře
  1. Ivana napsal:

    Díky za tvé řádky. ♥️

  2. Radka napsal:

    Tenhle článek jsem měla uložený a dostalo se na něj až teď…v Táboře jsem studovala zdrávku a líbí se mi, že na blogu jsou jeho fotky, aspoň se v myslí přenesu o desítky let zpátky… moc hezká myšlenka, děkovat za to, co člověk má. Děkuju. 🙂 a díky i za setkání s tebou na kurzu v praze. Hodně štěstí.

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů