Tady a teď, v meziprostoru. Aneb, co se děje s Andělskými křídly?

…jsem si pořád říkala, jak moc můžu být autentická.
Pořád jsem se bála, že mě lidi budou soudit. Říkat si, že jsem taková nebo taková…

A pak mi to došlo. Oni už to totiž stejně dělají. Vlastně odjakživa.

Myslela jsem, že jsem se s tím už nějak naučila žít. Ale zdá se, že ne tak úplně.

Narodila jsem se na malém městě, jako druhorozená. Moje maminka je krásná, velmi chytrá a pracovitá drobná blondýnka/trochu do zrzava.
Otec je drobný, chytrý a velmi orientálně vypadající… Ind:)
Teda, přesněji řečeno, je z Bangladéše. Kdo nevíte, je to taková malá zemička vedle Indie.

S mou maminkou se potkali na vysoké škole. Začali spolu chodit, vzali se, měli děti. Mého o dva roky staršího bratra a pak mě.

Odtud pramení můj vzhled i mé, v Čechách neobvyklé jméno.

Byla osmdesátá léta. Tehdy byla nelepší rada všech, kteří vás chtěli ochránit : Hlavně choď středem! Tam na Tebe nikdo nedosáhne, nebudeš vidět, schováš se…
To se ale moc dobře nedaří, když se vám narodí dcera, která už na svět vykoukne s dlouhými černými vlásky. Má karamelovou pleť a ne úplně obvyklé rysy.
Otec navíc trval na tom, že budu mít indické jméno. Chtěl, aby začínalo na písmeno R. Kdo ví proč…

Nakonec se shodli na Rehaně. Vlastně se tak jmenuji po mamčině spolubydlící z koleje. Byla to Indka a tuším, že studovala medicínu.
Byl to takový slušný kompromis. Jméno je indické, je od R.. ale celé dětství mi nikdo neřekl jinak než Hanko.

Vlastně většina mých kamarádů ze základní a střední školy ani nevědělo, jaké je mé skutečné jméno.
Pamatuji si, že jsem si jej na základce jednou napsala na obálku školního sešitu. A dostala jsem za to pěkný pohlavek, co to tam písu za nesmysly.

Dá se pak celkem pochopit, že jsem jméno Rehana velmi dlouhou dobu odmítala. Nelíbilo se mi, nebyla jsem schopná se s ním, smířit.

A pak se narodily děti. A to všechno mění, znáte to?

Přihlásila jsem se na svou první virtuální diskuzi a když jsem měla zvolit „nickname“, napsala jsem prostě Rehana. Bylo to snadné. Takové ještě obsazené nebylo.
S každým zobrazením mé „přezdívky“ jsem jej přijímala víc a víc.
Dneska už mám své jméno velmi ráda.

Mí přátelé z doby „od dětí¨ už mě vlastně všichni znají jako Rehanu a já cítím, že je to tak v pořádku.

Tak si říkám, proč jsem vlastně zvolila takový obsáhlý úvod:)
Dost často se mě lidé na mé jméno ptají, tak asi proto.

Hlavním důvodem ale je, že jsem začala přemýšlet o té autenticitě.

A tu jsem, evidetně, dostala do vínku jako dar, právě tím, že se od svého narození jednoznačně odlišuju.

Nikdy jsem nešla středem. Ani to nebylo možné.
Později se k vzhledu přidal i styl života.

Nedělám věci prvoplánovitě proto, že by se to tak mělo.
Dělám to tak, jak to cítím a vím, že je to v tu chvíli se mnou v naprostém souladu.
A mockrát narážím na nesouhlas nebo nepochopení okolí.
A na soudy. Mnoho soudů.

Píšu tento článek proto, že jsem vám před časem otevřela dveře k jědné, velmi osobní etapě mého života.
Psala jem vám a natáčela video v době, kdy jsem se rozhodla ukončit svůj projekt, který jsem jedenáct let budovala.
Andělská křídla přestala létat.

Byla to velmi bolestná a intenzivní doba. Plná strachů, emocí, únavy a vyčerpání.
Doba konců, nových začátků a kroků do neznáma.

A když jsem vám odkryla karty až takhle na kost, myslím, že si zasloužíte pokračování…

Jem tady a teď.
V meziprostoru, který pozoruji a čas od času vytáhnu pár prstů, špičku nohy ven a oťukávám si prostor, který mě čeká.
Je to velmi vzrušující období. Občas nevím, zda převládá natěšení a nebo obavy. Ten pocit v podbřišku je skoro stejný a hranice tak tenká, že jí jen těžko rozpoznáte.

V tom listopadu, kdy jsem k vám v této věci mluvila naposledy, se mi rozpadlo pod rukama úplně všechno, co jsem kdy znala nebo uměla.
Dokázala jsem jednat v důležitých a neodkladných věcech, ale poskládat celé puzzle jsem zpátky neuměla.
Prostě jsem dělala co se dá a čekala, až se z toho začne zase skládat obraz.

• Věděla jsem,že výrobu už nemám. Mám na skladě určité množství ušitých věcí, které potřebujeme prodat
• Věděla jsem, že máme nějaké závazky, které je ještě třeba vyrovnat (dodavatelé, úřady, klasické faktury, které k firmě patří)
• Věděla jsem, do kdy a kolik ještě potřebuju zaplatit za výplaty. V prosinci ještě všem a od ledna mé účetní a expedientce tak dlouho, jak to bude potřeba. A sobě – pokud to půjde..
• Věděla jsem, že mám plnou dílnu strojů, vybavení, zbytků materiálu…
• Věděla jsem, že máme budovu v majetku firmy, ale také náklady s ní spojené. hypotéka, spotřeby…
• A pak jsem měla celé know how. Ten projekt, kerý se nedá položit na misky vah, ale je v něm obrovské know how, jedenáct let neúnavné práce. Pády a vzestupy. Důvěra zákazníků a velký, celosvětový řetězec, který jsme vybudovali
• Taky jsem ale věděla, kolik peněz můžeme ještě vydělat a za to, co máme a ani korunu navíc… Konec. Plus a mínus bylo dané tak, jako nikdy před tím.

Když jsem oznámila veřejně ukončení firmy, přišlo mi tak obrovské množství zpětné vazby, že jsem si to nikdy nedovedla ani představit. Tři týdny v kuse jsem jen hodiny a hodiny denně odpovídala na všechny ty zprávy a ani nevím, jestli se mi povedlo skutečně odpovědět každému.

Velkoobchodníci mi psali, jak moc veliká je to ztráta pro nosící svět.

A v tu chvíli to bylo jako blesk z čistého nebe.
Seděla jsem doma, unavená a vyčerpaná tak, že jsem chtěla všechno zabalit do krabičky a prostě uložit navždy někam do tmy.

Jenže to nemůžu! To bych zabila všechno, co jsem doposud budovala.
Úplně fyzicky jsem cítila jak bych si tím udělala obrovský karmický zápis : NEPOCHOPILA
Byl to okamžik, kdy mi došlo, jak velké je to celé pro mě vlastně požehnání.

Ony to ty holky vyřešily za mě.
Já bych stále bojovala. Stále bych vymýšlela způsoby, jak to zvládnout, jak překonat krizi, jak udržet svou firmu naživu.
A kdybych našla někoho, kdo by ji koupil, největší energii bych dávala tomu, abych opečovala ty lidi, se kterýma jsem si dala slib, když jsme spolu podepisovali smlouvu.
Záleželo by mi na tom, jestli se budou mít dobře. A kdyby ne, dávala bych si to za vinu.

To zmizelo. V jedné minutě. Veškerá zodpovědnost, která mě roky tak svazovala. Jakoby mi někdo sňal okovy.

Nerozumějte mi špatně. Já neříkám, že zaměstnávat lidi musí být zákonitě svazující. Já jen vím, že já to nedělala úplně laskavě k sobě samé.
Pro mě byla každá pracovní smlouva obrovský závazek. Slíbila jsem, že pro ně budu mít práci a že jim v určitém termínu pošlu výplatu a to pro mě bylo svaté. Představa, že bych jim nemohla zaplatit pro mě byla ta nejhorší noční můra.

V tento okamžuk musím říct, že ať se o mně říká cokoli, NIKDY se nestalo, aby moji zaměstnanci nedostali svoji výplatu. Jestli jsem se v posledních měsících zpozdila jednou nebo dvakrát o dva dny, tak je to maximum! Dostali vždycky všechny svoje peníze včas. Tak to je. Vím to já a ví to ony.¨
To není obhajoba. To je uvedení věcí na pravou míru. Pro mě je tohle pravidlo, přes které nejede vlak.

Na dílně zbylo ještě mrak kabátů, které nebyly dokončené. Chyběly našít knoflíky, překontrolovat a ostříhat čouhající nitě, nalisovat druky, zabalit.
To už jsem musela udělat sama. Trvalo mi to cca tři týdny, než jsem to sama celé dokončila.

Po novém roce jsem, již s téměř prázdným skladem, začala nabízet stroje k prodeji, vybavení, regály a všechny věci s tím spojené.

Řeknu vám, je to zvláštní pocit, když vám začnou z dílny mizet věci, až tam nezbyde vůbec nic…

A v tu chvíli jsem potkala jeden naprosto úžasný manželský pár.
Přijeli si pro šicí stroje a odjeli se stoly, regály a…

…domluvou, že moji značku převezmou. Budou o ni s láskou pečovat, budovat, šít…
A naučí má zlomená křídla zase létat.

Je to až neuvěřitelné.
Opět mám pocit, že se to všechno děje nějak rychle. Jakoby se Země otáčela mnohonásobně rychleji.

Ve středu jsem podepsala rezervační smlouvu na prodej domu a v pátek téhož týdne si virtuálně plácla s mými nástupníky v mém nádherném projektu.

Mám pocit, že mi do žil vtekla úplně nová, čerstvá krev.
Počítám rozpočty a plánuji výrobu a obrovsky mě to baví.
Těším se, jak budeme vybírat barvy na novou kolekci mikin a bund a taky na to, jak budou zákaznice juchat se mnou, že se to povedlo!

Vím, že to všechno mělo vést přesně k tomuto bodu.
Protože budu moct pozorovat to mé, z domu vylétlé dítko, jak se mu daří, ale už nebudu muset prožívat jeho starosti a trápení a „dětské nemoci“, ze kterých už vyrostlo.

Budu se moct , konečně, plně pověnovat svému novému projektu.
Protože mám právě „pod křídly“ dvě úžasné ženy. Každá s úplně jiným nápadem a obě tak skvělé, že mě obrovsky baví pozorovat, kolik jsou schopné udělat, za tak krátkou dobu práce a moc moc se těším až jejich produkty spatří světlo světa.

Je to nabíjející a já cítím v kostech, jaké to je, dovolit si být opravdu Šťastná!

Tak držte pěsti. Ať to celé proběhne v laskavosti ke všem zůčastněným a projdeme touto životní zkouškou posilněni a spokojeni.

Vaše