Stres má krátké nohy, dá se mu utéct

4.6. 2020Rehana663x0

Byla taková ta klasická , porozvodová, sobota. Nevím už kolikátá ale pamatuji si přesně, že jsem seděla doma na gauči a celý můj život mi přišel úplně zbytečný.

Čas, kdy děti nebyly doma neměl vůbec žádnou cenu.

Napadalo mě tisíc nápadů, co bych s nima mohla zrovna dneska dělat.

Jít na procházku

Naučit Julinku jezdit na kole s kolečkama (vím, nechtěla by)

Vydržet v pyžamu až do oběda a koukat na pohádku

Upéct s nima sušenky

Nebo

Poslouchat jak se hádají a tahají za vlasy

Byla bych na ně protivná (jako teď vlastně pořád). Možná bych byla i nespravedlivá a křičela.

 

To je jedno, všechno lepší, než sedět sama v obýváku. Bez nich.

Všichni kamarádi mají rodiny, takže, samozřejmě, tráví víkend spolu.

Život nemá smysl.

 

 


 

 

Našla jsem si milion důvodů, proč se mi nechce a nebo nemůžu vlastně vůbec nic dělat.

 

A pak jsem se rozhodla.

Můžu tady dál sedět. Klidně celý víkend a truchlit, jako už mnohokrát před tím a nebo začnu něco dělat.

 

Obula jsem svoje staré , vyšlapané, růžové vycházkové tenisky (jedna z mých výmluv – nemám na běhání boty)

Oblékla legíny a tričko a vyběhla.

 

Popravdě, byl to spíš indiánský chůzo – běh.

Každých 100metrů jsem to chtěla vzdát, lapala po dechu a myslela , že rozhodně umřu.

„Uběhla“ jsem 3,5 km s přestávkou uprostřed . Zuby nehty jsem se vydrápala do těch šíleně dlouhých schodů, které vedly k našemu domu a pak…

Stalo se to.

Já jsem to přežila! A co víc. Já jsem si to užila!

Ten vzduch, co lítá okolo hlavy a ruší všechny nesmyslné myšlenky

To, že jsem jen tady a teď  a nemůžu vymyslet vlastně skoro nic, když se soustředím na každý nový krok.

Zjistila jsem, že stres je pomalý pán. Má krátké nohy a i želvím tempem se mu dá utéct. A nejen to. On to jednoho dne celkem vzdá.

Nebo já jsem to celkem vzdala. Provětrání mysli změní celý pohled na svět a ono to pak vypadá tak nějak růžověji.

Život zase dostane nějaký smysl.

 

 

 

Od té doby střídavě běhám a neběhám. Už nějakých 8 let.

 

Teď jsem ve fázi – běhám a dost mě to baví, tak vám mohu napsat pár svých praktických postřehů. Chcete?

 

  • Vzdálenost nehraje roli:

Je to vlastně úplně fuk, jestli běháte dva kilometry nebo patnáct.

Já jsem se teď ustálila někde na 6-7 km, ale začínala jsem se 3,5 a přišlo mi to úplně optimální. Tak, abych přiběhla zpocená a šťastná ale přitom nešla úplně na morál.

Někdy se mi hodně nechce. A úplně pokaždé se první kilometr fakt trápím.

Moje tělo křičí : Vykašli se na to, otoč to nebo si lehni tady do trávy  pozoruj mraky.

Zatoč u hřiště doleva, tři kilometry dneska stačí.

Už běhám nějakou dobu, tak vím, že když tohle překonám, budu za to sama sobě vděčná.

Pokud je to ale opravdu nekomfortní, prostě to otočte.  Není nutné se za každou cenu nutit.

 

Sama jsem si  ověřila, že je pro mě nejlepší, běhat okruh.  Nemám pak takové zaječí sklony to vzdát dřív, než jsem si určila .

Když není možný okruh, nebo prostě volím trasu , kterou neznám, řeknu si dopředu, kolik chci uběhnout kilometrů , nastavím si hlasového kouče  na sluchátka v nějakém trackeru a v půlce to jednoduše otočím.

 

 

Rychlost nehraje roli:

 

Upřímně, já jsem pomalá. Fakt.

A vůbec mi to nevadí.

Teda kecám, mám svoje vlastní cíle. Ráda bych uběhla 5 km pod 30 minut, ale netlačím na sebe a dokonce jsem si nedala ani žádné datum. (Vás budou možná nějaké konkrétni a časově určené cíle motivovat, tak si je klidně dejte. Já to tak ale nemám , tak to neřeším.)

Teď jsem někde na 32-33m/5 km, takže mám ještě rozhodně co dělat😊

V tuhle chvíli mě baví běhat stále stejnou trasu. Ano, čtete správně. Běžci mi za to asi dají céres, ale já tak nejlépe vidím, jestli se zlepšuju nebo ne .

A až mě to přestane bavit, tak otočím směr. A když mě přestane bavit i to, poběžím jinudy.

Netlačím  na sebe .

Jsou dny, kdy běžím rychleji a jiné, kdy se trápím u každého kroku.

Ale já neběhám proto, aby se ze mě stal profesionální sportovec.

Když na mě tedy přijde pocit „nejsem dost dobrá, běhám pomalu, jsem lemra“, pokusím se vybavit si ten pocit po doběhnutí. To je ten důvod, proč to dělám!

 

Když jsem začínala, hodně mi pomohlo, nastavit si tréninkový plán a program. Používala jsem Runkeeper a tam se, v placené verzi, dají zvolit tréninkové plány na míru.

Bylo to úplně super. Některé dny jsem měla naplánovaný 20 min běh, kdy mi hlas ve sluchátkách říkal, jak dlouho poběžím a jak dlouho můžu jít. Krásně mi to zvedalo kondici, protože když víte, že vám za chvilku pípne, že si můžete odpočinout, překonáte takové to  „ale já už nemůžu“, které by vás jinak donutilo zastavit mnohem dřív.

Jiné dny se běželo třeba 400m běh, 100m chůze nebo 2 minuty běh, 30 vteřin chůze. Střídalo se to podle nějaké logiky ale nejlepší na tom bylo, že jsem to nemusela vymýšlet já. Prostě jsem jen poslouchala trenéra.

Dneska už to nepoužívám, běhám podle sebe. Ale na začátky to naprosto doporučuji!

Appku na sledování sportovní aktivity používám stále. Pro mě je to hodně motivační .

Sleduje mi to rychlost, vzdálenost, tepovku, kreslí trasu a jiné blbiny. Můžete si i zapnout sledování a soutěžení s kamarády. Já v tuchle chvíli testuji sports tracker a zatím mi velmi vyhovuje.

 

Nejdůležitější se všeho ale je – Nesrovnávat se. A hlavně ne s partnerem, manželem, kamarádem. Mužem, který má úplně jinou svalovou hmotu než vy.

S kamarádkou, která  má úplně jinou tělesnou konstituci než vy…

Zdravé hecování je fajn, ale nesmí to sklouznout do sebemrskačství a nebo pocitu „nejsem dost dobrá, protože neběhám stejně rychle jako… dosaďte si samy.

To je blbost.

Jste jen vy, která vyběhnete a vy, která zůstane sedět doma na gauči… To je jediná osoba, se kterou se můžete srovnávat.

 

Pravidelnost trochu roli hraje

 

Teda alespoň pro mě ano.

Když překonám prvních 14 dní každých nových začátků (a to platí pro úplně všechny začátky  –  čehokoli), kdy se trápím u každého kroku a fakt to bolí, pak se z toho stane závislost.

Jen se z toho nesmí vypadnout. Protože pak už vám zkušenost napovídá, že to bude zase bolet. A do toho se nechce. A tělo je chytré. Dokáže Vám dát tolik důvodů k tomu, abyste raději zůstaly doma…

Pro mě je ideál běhat cca 3 x do týdne.

Fakt, věřte mi. Čtete slova někoho, kdo celá školská léta, včetně vysokoškolských, nenáviděla běhání.

Dělala bych cokoli raději než běh. A teď?

 

Miluju běhání

Ten pocit, když Vám vítr lítá okolo uší

Je to čas jen pro mě samotnou. (neumím běhat s někým, mám ráda svoje valstní tempo a sluchátka v uších)

Někdy si do sluchátek pustím hudbu a nechám myšlenky proudit. Po těch letech už nemyslím jen na přežití, ale během času většinou přijde spousta zajímavých a svěžích nápadů a myšlenek

Někdy poslouchám podcasty nebo audioknihy

Můžu běhat kdykoli já chci a kdekoli. Stačí si vzít sportovní podprsenku (ano, to je naprostý základ) , tričko, legíny a tenisky.

 

Nejraději běhám ráno, když se den probouzí ( ale mockrát mě přepadne lenost a nevylezu z postele . To pak běžím večer a děsně si u toho nadávám )

 

Krásně se mi běhá v chladnějším počasí. Ideál je někde kolem 10-15 stupňů. Každopádně raději pod nulou než 25+

Tohle je ale taky dost individuální. Třeba běhání po pláži a pak koupačka v moři má rozhodně něco do sebe:)

 

Na jídle taky dost záleží

 

 

Teď nejdu psát o dietách nebo stravovacích návycích běžců. I když tohle téma je  moje velká životní kapitola. Ale o tom třeba až někdy jindy.

 

Spíš stojí za to zmínit, že tohle si každý musí vyzkoumat sám na sobě.

Já jsem ráno schopná jít běhat na lačno a jím až cca hodinu po doběhnutí. Když jdu ale na silový nebo kombinovaný kardio – silový trénink na lačno, jsem během 15 ti minut úplně KO.

Je to zajímavé, ale je to tak.

Když jdu běhat odpoledne nebo večer, musí to být alespoň hodinu a půl po jakémkoli jídle (i kdyby to byl jen banán)

Je dobré to prostě testovat. Poslouchat své vlastní tělo a své vlastní potřeby. 

Každopádně to, jak jíte, dost zásadně ovlivňuje následný pocit z běhu.

 


 

Jak to máte vy? Běháte? Nebo se chystáte?

Nenávidíte běhání nebo už jste pocítitli tuhle závislost, ze které není cesty ven?

 

Napište mi, jestli nás je tu víc.

Můžeme se propojit na sporttrackeru nebo apple watch a motivovat se navzájem😊

 

Jsem žena, tvůrkyně, máma jedné dcery a jednoho syna a úspěšná podnikatelka. Vytvořila jsem nádherný projekt Angel Wings>> , ve kterém jsem získala jedenáct let zkušeností s vedením textilní firmy. Pomáhám ženám postavit jejich módní či textilní projekt na pevné základy,  v souladu s jejich životními hodnotami. Jsem průvodkyní, rádkyní a mentorkou, na cestě ke svobodnému a úspěšnému podnikání. Více o mně si můžete přečíst tady>> , a nebo mi napište na info@rehana.cz
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů