Nemůžu si pomoct! I když vím, že kdo si počká…

24.1. 2021Rehana647x0

Rozhodla, se, že bude malovat jako Sarah nebo velká Julinka. Našetří si na tablet a až si ho koupí, začne poctivě trénovat.
Velmi se těšila. Pořád o tom s každým mluvila a byla úplně u vytržení. Tak moc, že když nastal den D, nemohla dospat.

Říkala jsem si, jak je úžasné, s jakou pílí a houževnatostí sbírá korunku ke korunce, aby dosáhla svého snu.
Byla jsem hrdá a říkala si, jak to krásně a s trpělivostí zvládla…

…a pak jí to doběhlo. Bylo půl jedenácté v noci.

Prostě to potřebovala dodělat DNESKA! Naučit se  dvacátou čtvrtou techniku za dvě hodiny. Dokončit tu kresbu.. A mít to hned dokonalé! No a vlastně ještě chtěla zkusit tohle a tamto.
Odpojovala jsem ji velmi těžko. Do postele šla s pláčem.

Trpělivost. Velké téma.
Kouká na mě vlastně skoro za každým rohem.

Tahle škola, která nám pomáhá se stále posouvat vpřed a nakonec, třeba i přes bolestivé zkušenosti, vytvářet nádherné a smysluplné projekty, mě provází celý můj život.

Víme, že jsou věci, které chtějí čas. Na které si musíme počkat. Na které musíme trénovat nebo třeba vyrůst či dospět.

  • Třeba když jsme chtěli jít na tu atrakci, kam ale mohou děti až od 140 cm. Milion chvil, kdy jsme při měření stoupali na špičky. Hlavně ať už jsme dost vysocí.
  • Nebo když jsme čekali až nám bude dvanáct… Abychom mohli sedět na přední sedačce v autě.
  • Když jíme špagety ještě víc než al dente, protože jsme prostě nemohli vydržet až se uvaří. A ta omáčka…. Jednou jsme ji nechali vařit dlouhé dvě hodiny na slabý plamen. Byla tak moc dobrá!  No. Dneska jí bude stačit 15 minut. Mám hlad. Však ono to není až tak špatné…
  • Když jsme už chtěli být stejně dobří ve sportu jako naše kamarádka/kamarád. Co na tom, že on/a je o tři roky starší a má podstatně víc natrénováno. Třeba, když budu trénovat dvakrát denně, dostanu se na stejnou úroveň rychleji.
  • A když jsme se pustili do nového projektu. V totálním nadšení jsme se zaregistrovali do deseti kurzů najednou. To přece zvládnu. Nebudu ztrácet drahocenný čas. Potřebuju se naučit všechno a hned teď.
  • A pamatujete, jak jste si posledně stoupli na váhu a hned druhý den začali ráno běhat, pak hned cvičit. Vyřadili jste naráz cukr, pečivo, přílohy. Přestali sladit kafe (i když vám bez těch 3 lžiček cukru vlastně vůbec nechutná). Protože za měsíc a půl jdete na ples a těch 10 kilo do té doby prostě musíte shodit!
  • Možná si vzpomenete i na to, jak jste v emocích a zbrklosti odeslali důležitý mail nebo zprávu příliš brzy a pak už jeho sdělení nešlo vzít zpět.
  • Jak jste si nedali čas na to, abyste se z nachlazení vyleželi, protože jste už prostě museli jít běhat/cvičit/do práce. Nedalo se to vydržet!

A pak..

  •  Víte, jak jste se na té první atrakci báli. Protože ta tyč, která vás má držet, byla pro vás přece jen trochu daleko.
  • A pás na předním sedadle vás tlačil do krku, že jste si za sto metrů stejně přesedli dobrovolně dozadu.
  • Ta omáčka je přece jen trochu lepší, když jí dáme čas, aby propojila všechny chutě. Máme z toho pak krásný zážitek a taky nás tolik nebolí břicho, protože jsme do sebe doslova naházeli nedovařené těstoviny.
  • Když jste pilně trénovali, za tři roky jste tak jako tak byli ještě lepší, než váš starší kamarád/kamarádka, ke které jste tolik vzhlíželi. Protože jste vyspěli a radovali se z každého pokroku.
  • A když se dneska ohlédnete na začátky vašeho projektu, víte, že kdybyste si  vybrali vždycky jen jeden kurz či školení, postupovali byste ještě efektivněji a vlastně rychleji. Nevyhodili byste tisíce za informace, které jste stejně nestihli vstřebat. Zjistili byste, že některé z nich vlastně vůbec nepotřebujete. Také byste se nejspíš vyhnuli těm dnům, kdy vám totálně došla šťáva a máte pocit, že potřebujete dny a možná týdny koukat jen do stropu, protože už nejste schopni vstřebat otázku „jaký si dáš čaj?“, jak moc jste zahlceni.
  • Vaše pokusy o superrychlé zhubnutí skončily se dvěma kily navíc, protože jste celodenní hladovění dobíhali půlnočními útoky na ledničku. Po týdnu dennodenního běhání (z nuly na sto), jste si oddělali obě holeně a celí naštvaní jste večer ládovali celý pytlík popcornu, protože se celý vesmír proti vám spiknul a stejně to nemá cenu.
    Až jednou vás vaše kamarád/ka začala tahat na delší procházky, které jste celé propovídali. Když jste se vrátil, neměli jste chuť si tak příjemně strávený čas kazit rohlíkem se salámem, tak jste si raději nakrájeli zeleninu a k ní dali kousek sýra.
    Večer jste tak nemuseli útočit na ledničku, protože tělo bylo spokojené a za pár měsíců jste, jen tak mimochodem zjistili, že vám padají všechny kalhoty…
  • No a pamatujete, jak jste chtěli svému kamarádovi/kamarádce odeslat ten rozhořčený mail, protože prostě neměl pravdu a vás to neskutečně vytočilo… Ale nějakým záhadným způsobem zůstal v neodeslaných a když jste ho po týdnu našli, zjistili jste, že už to vlastně všechno vidíte úplně jinak? Jak jste v tu chvíli děkovali, že to nějaká vyšší moc nedovolila odeslat? Že jste získali čas a nezpůsobil svou příliš rychlou emocí zbytečné dusno s osobou, kterou máte tak rádi?
  • A ten týden v posteli také za to jedno proběhnutí s „tak trochu ještě teplotou“ moc nestál, že?

Já vím. Jenže, někdy nás to tak moc nutí. Všechno v nás křičí, že bysme spoustu věcí chtěli teď a hned.
V tom je krása zkušeností. I ta moje Juli je jednou bude mít.

Já sama se teď kasám, když radím mým klientkám, že mají být trpělivé. Že nemají tlačit na pilu a dát si čas. Že to ovoce, které jim to přinese, bude pak mnohem sladší, lépe stravitelné a výsledky trvanlivější.
Protože jsem v té situaci sama byla. A mockrát byla netrpělivá… a tak vím, že se to, prostě, většinou nevyplácí.

A přitom. Někdy stačí jen úplně malý odstup. Počkat do rána, protože už i naše babičky věděly, že ráno je moudřejší večera (protože nám zchladnou emoce a dokážeme se na věci koukat mnohem střízlivěji)
Nebo se jít projít, dát si sprchu.
Ve chvíli, kdy začneme cítit to šimrání v břiše, které značí netrpělivost a nervozitu, činnost na chvilku ukončit a vrátit se k ní, až to přejde.

Tak, jako jsem to radila Julince.  Nechtěla. Hádala se se mnou, že „ už domaluje jen tohle! “. A hádejte… Jo, jasně. Ráno to domalovala s takovou grácií, že byla sama skutečně spokojená!

Je to taková blbost, tenhle „odstup“ a máme to všichni hned při ruce… Ale když to dokážeme…

Jsem žena, tvůrkyně, máma jedné dcery a jednoho syna a úspěšná podnikatelka. Vytvořila jsem nádherný projekt Angel Wings>> , ve kterém jsem získala jedenáct let zkušeností s vedením textilní firmy. Pomáhám ženám postavit jejich módní či textilní projekt na pevné základy,  v souladu s jejich životními hodnotami. Jsem průvodkyní, rádkyní a mentorkou, na cestě ke svobodnému a úspěšnému podnikání. Více o mně si můžete přečíst tady>> , a nebo mi napište na info@rehana.cz
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů