Nemusíš být na všechno sama!

Chvilku před tím , než jsem začala psát tento článek, jsem:

• nafotila a upravila produktové fotky  ke čtyřem mikinám a dvěma kabátům (novinky 2020 – takže pěkně všechno zepředu, zezadu, z boku, s dítětem na břiše, na zádech, detaily… těhotenskou vsadku jsme, jako obvykle, nedošily… no nevadí, dofotím příště)
• všechny fotky, pěkně jednu po druhé, upravila (úprava jedné fotky trvá cca půl hodiny minimálně, a každý produkt má alespoň 4-5 fotografií)
• stáhla výpisy do banky (účetní je na dovolené)
• prošla banku a doposlala holkám platby, které se nespárovaly
• vytvořila platební příkazy na to, co je dneska třeba zaplatit a pak se u toho vztekala, protože slabý internet to nedovolí nahrát do banky – tak to budu muset udělat asi „růčo“
• připravila bannery pro FB a insta příspěvek
• vytvořila reklamy (markeťačka je dlouhodobě nemocná a nejspíš už zpátky ani nenastoupí)
• Natočila instastories
• protřídila 4 emailové schránky a odpověděla na dotazy. (Zákaznickou podporu nám taky vzal Coronavirus – ne doslova, ale prostě už od března není v práci a nejspíš budeme muset hledat náhradu)
• Odpověděla na FB dotazy
• Vytvořila karty pro nové produkty ve skladovém programu

a ještě se chystám

• projít faktury a připravit pro účetní plán
• sepsat si podklady pro pracovní pohovory
• vytvořit a zadat kartičky, které se budou přikládat k novým tričkám
• vytvořit ještě pár insta a FB příspěvků
• vybrat potisky na látky a zapojit do výběru zákaznice
• doupravit fotky ke kabátům a připravit kolegyni podklady pro informace velkoobchodníkům
• Napsat si úkol na další den

A to zdaleka není úplně všechno, protože na všechno si ani nevzpomenu.

Do toho máme děti doma, takže řeším, jak je zabavit, aby nebyly pořád na počítači.

Přemýšlím co budou jíst, co budu jíst já (mám trochu jiné nároky na jídlo než děti a muž)

Jestli si půjdu ještě zaběhat a kdy, kam půjdeme odpoledne na výlet a co budeme dělat zítra.

Cvak… Tak takhle ne.

Příběh:

Sedím u počítače v domě rodičů mého muže.

Muž zadává dětem drobnou, celkem zábavnou práci (aby  se nenudily). Jdou celkem ochotně.

Mají slupovat nějaké ochranné fólie z krabiček .

Já  pracuju na počítači a nijak se do toho celého nezapojuji.

 

Za chvíli  poslouchám: „Budete se střídat. Nejdřív to bude dělat jeden a pak druhý“

 

Za minutu je u mě syn a šeptá: „Mami, já myslím,že bychom to zvládli dělat oba naráz“

Domlouvám se s mužem, on se svojí mamkou…

OK, jdou pracovat oba naráz.

Vydrželo to cca další dvě minuty a už je tu starší dítko s pláčem:

„Mami, on mě to nenechají dělat s nima.

Jednu půlku dělá babička a druhou Juli. A mně akorát nadávají, že to dělám špatně.“

Vyjela mi žluč do celého břicha a tak trochu jsem se neovládla.

Tohle mě fakt štve.

• Babi si myslí, že to sami nezvládnou nebo neudělají dost dobře. Takže tam sedí s nima a dělá práci za ně, protože nad tím pak má kontrolu a může „okamžitě zasáhnout“.
• Juli si velmi ráda přisadí, má období „za všechno zlé na světě může můj brácha“, takže když se k sobě přiblíží na méně než 3 metry, vždycky to skončí řevem.
• Luky je v období „chtěl bych si prosadit svůj názor, ale ještě to moc neumím“. Urazí se a nebo mu tečou slzy, což ho naštve ještě víc. A s babičkou narážejí hlavama. No a já jsem ráda, že mám důvěru a ještě stále, ve svých 13 ti letech, hledá oporu u mámy.

Trvalo mi asi hodinu než jsem uklidnila emoce.

Všichni tři dostali vynadáno:

Luky za to, že „jednou mu dáme nějakou práci a hned je to problém“

Babi za to „že je nenechá pracovat samostatně a místo toho, aby se s ním domluvila ho hned musí kritizovat“ a když se on urazí, ona mu raději řekne, že to udělá za něj.

Juli za to  „že na něj prostě nemá vůbec mluvit, protože to její ječení se nedá vůbec poslouchat“

Klapka

Poznáváte se? Nebo nějakou podobnou situaci ve vašem životě?

Já to už tu zmíněnou hodinu pozoruju.

Co mě na tom vlastně tak štve?

Proč jsem se nedokázala ovládnout a řešit to v klidu?

Myslím, že to naše společnost neumí. Nebo alespoň naše a nám přilehlé generace to neumí.

Obzvláště my ženy.

Ano, mám pocit, že my ženy to neumíme.

O mužích zde hovořit nemůžu. Zaprvé nejsem muž a zadruhé, ze zkušenosti z mého okolí, to muži umí mnohem lépe.

Jsme zvyklé, že si musíme v každém okamžiku poradit.

• postarat se o děti
• vést firmu v „mužském stylu“ s důrazem na výkonnost a růst
• být úspěšné
• být skvělé mámy
• být dokonalé manželky
• být vášnivé milenky
• postarat se o domácnost
• mít nádhernou, stále kvetoucí zahradu
• když je třeba, klidně i vymalovat nebo přidělat poličku
• uklidit, uvařit, vyprat a vyžehlit, aby všichni své prádlo našli v komínkách ve svých skříních
• mít skvěle vychované děti – šťastné a radostné a svobodné, přesto takové, aby samy od sebe první pozdravily, poprosily, poděkovaly. Dokázaly sedět v klidu a potichu, když si „dospělí povídají“, byly ochotné pomoci a samozřejmě je samotné napadlo si ráno ustlat postel, uklidit pokoj a vyklidit myčku….
• máme být krásné, fit  a upravené, vždy usměvavé, šťastné

Mám pokračovat?

Myslím, že nemusím. Tohle nejsou očekávání společnosti.

A nikdo jiný.

Nároky na sebe samou nás, často, nenechají „dovolit si“ požádat o pomoc. a přitom:

Mohla by se dětem dát důvěra, že daný úkol zvládnou sami a když si nebudou vědět rady, přijdou se zeptat.

Mohli bychom jim třeba říct, že s tím máme jisté zkušenosti a že by bylo fajn, kdyby přišli pár už vyloupnutých krabiček ukázat, aby se pak nestalo, že budou muset opravovat celé množství. A pokud si tu zkušenost potřebují prožít, nechat je , ať si to opraví…

Mohl by se synovi dát prostor, vyřešit si celou věc sám, bez zásahu „mámy, která všechny sprdne a situaci vyřeší“.

Mohla bych nechat dětské spory bez zásahu, je dost možné, že by si i tohle vyřešili sami.

Je to skvělá zkušenost, jak si uvědomit, kolik informací je v tom příběhu pro mě samotnou.

Proč mě to tak rozčílilo? Protože já sama jsem přetížená úkoly, které si sobě dávám.

A tak, když vidím, že babiččino delegování vlastně žádné delegování není, že je to spíš „tak dobře, já vás nechám to dělat, ale budu tu sedět s váma a kontrolovat vás.“, vidím sama sebe.

To nefunguje. Je to demotivující. Danému člověku to čas ani práci neušetří a ti, kteří jsou zapojení cítí nedůvěru a vlastně i postrádají smysl toho, proč by to měli dělat, protože to „stejně neudělají dost dobře.

Dost bylo příběhů. Pojďme už, konečně, k praxi.

Trošku jsme se zahltily, že? Ale všechno se dá vyřešit, nebojte. A nikdy není pozdě..

Zmíním zde, trochu zkráceně, všechny ty úkoly, které jsem dělala dnes ráno:

• focení produktových fotografií
• úprava fotek
• stáhla výpisy do banky
• prošla banku, a doposlala holkám platby, které se nespárovaly
• vytvořila platební příkazy
• Připravila bannery pro FB a insta příspěvek
• vytvořila reklamy
• Natočila instastories
• protřídila 4 emailové schránky
• Odpověděla na fB dotazy
• Vytvořila karty pro nové produkty ve skladovém programu
• projít platby a připravit pro účetní plán
• sepsat si podklady pro pracovní pohovor
• vytvořit a zadat kartičky, které se budou přikládat k novým tričkám
• vytvořit ještě pár insta  fb příspěvků
• rozepsat si úkoly na další den
• vybrat potisky na látky a zapojit do výběru zákaznice
• doupravit fotky ke kabátům a připravit kolegyni podklady pro informace velkoobchodníkům

Teď z nich označím ty, které nemusím dělat já:

Fotograf/ka:

• focení produktových fotografií
• úprava fotek
• doupravit fotky ke kabátům a připravit kolegyni podklady pro informace velkoobchodníkům

Účetní oddělení

• prošla banku, a doposlala holkám platby, které se nespárovaly
• vytvořila platební příkazy
• projít platby a připravit pro účetní plán

Marketing

• Připravila bannery pro FB a insta příspěvek
• vytvořila reklamy
• Natočila instastories
• vytvořit ještě pár insta  fb příspěvků
• zapojit do výběru potisků zákaznice

Zákaznická podpora

• Odpověděla na fB dotazy
• protřídila 4 emailové schránky

Vývoj a technologie

• vytvořit a zadat kartičky, které se budou přikládat k novým tričkám
• Vytvořila karty pro nové produkty ve skladovém programu

Moje:

• sepsat si podklady pro pracovní pohovor
• rozepsat si úkoly na další den
• vybrat potisky na látky

Jenže –  mě celé řešení začnou velmi záhy brzdit moje výmluvy :

• Nemám dostatek lidí, jsou buď na dovolené nebo nemocné nebo už tak toho mají hodně nebo…
• Nemám dost času na to, abych si zaučovala lidi (přeloženo – nemám k nim důvěru – nejlépe si to udělám sama)
• Nevím, co bych vlastně měla předelegovat.
• Nevím, jak to udělat.
• Shánění a zaučování nového člověka bude trvat dlouho. To si to rychleji udělám sama.

Na to jsou jen dvě rady: Buď mám opravdu lidí málo nebo špatně deleguju…

Chápete to dobře

b) je správně

Zní to tvrdě? Ano. Je to tvrdé. Ale mnohem, tvrdší  důsledky můžou přijít, když s tím nic neuděláme.

To, že se tvrdošíjně držíme pocitu, že musíme všechno zvládat samy vede jen k tomu, že výsledek je polovičatý (v lepším případě), my jsme nevrlé, přetížené a cítíme se nepochopené.

V konečném důsledku jsme dost neproduktivní.

Teď to zní, jako bych tvrdila, že je to úplně jednoduché.

Že prostě rozdělím práci na několik úrovní a převedu jí na někoho jiného a je to. Takhle. Lusknutím prstu.

Ale co když skutečně cítím že:

Nemám na koho – nemám zaměstnance ani lidi, na které bych to mohla předelegovat. Nemám žádná „oddělení“.

Nemám peníze na to, abych další lidi zaměstnala.

Nevím, jak jim mám vysvětlit, co po nich vlastně chci.

Nemám čas si hledat někoho, komu bych práci předala.

Nemám s delegováním dobrou zkušenost, nikdo to neudělá tak, jak já chci.

Vím stejně dobře jako vy, že na začátcích podnikání jsme na všechno samy. Učíme se a vlastně ani nevíme, s čím by nám mohl někdo pomoci.

Potřebujeme se spoustu věcí naučit a většina z nich nás, dokonce, i baví. Jsme ve flow.

Postupem času se ale z té záplavy nových činností vyloupnou ty, které nás začnou tak trochu štvát.

Pokaždé když je máme vykonat, oddalujeme je tak dlouho, jak to jen jde.

Nechce se nám do nich a dlouho nám to trvá.

Tady přichází první šance jasně poznat to co je možné předelegovat.

Vezměte si  třeba příklad:

Jsem cukrářka samouk.

Peču nádherné, barevné dorty.

Vzhledem k tomu, že jsem tvůrčí povaha, umím si je i nádherně naaranžovat a nafotit.

Díky instagramu získávám sledující a o mé dorty začíná být obrovský zájem.

Lidé se mě ptají na moje webové stránky a já se ne a ne dostat k tomu, abych je vytvořila. A když už je vytvořím, protože jsem prošla třeba skvělým kurzem, kde mě to naučili, pokaždé, když na ně mám přidat něco nového, trápím se  u toho.

Ještě napsat článek a přidat fotky. Ale ty úpravy, prodejní stránky, propojování formulářů… ach jaj. To mi prostě nejde.

Tak to je přesně to místo, kde se můžete zastavit a říct si “ Mohl by tohle udělat někdo za mě?“

Nemusíte mít přímo zaměstnance.

Můžete požádat někoho na facebookové skupině.

Napsat příspěvek “ Mám skvělý produkt, hotové stránky, ale ty technikálie mě nebaví. Je tu někdo, koho tyhle nastavovačky baví a chtěl by se mnou spolupracovat? „

No a během chvíle se vám, pravděpodobně, přihlásí několik technicky zdatných nadšenců.

Pokud máte to štěstí a jste členem skupiny lidí, kteří už v online světe fungují a ví o čem je řeč, máte vyhráno. A pokud ne, prohledejte Facebook. Takových skupinek je tam mrtě a jistě vám nějaká padne do oka.

Využijte svou ženskou intuici, ta v tomto umí velmi dobře zafungovat.

Druhá možnost:

Když už máte své podnikání zaběhnuté a jste dlouhá léta, tak jako já kdysi, zvyklí dělat všechno samy, zjistíte, že se z jednotlivých činností stane jedna velká kompaktní hmota, ze které se dost špatně vybírá, co můžete předelegovat a co ne.

Jednotlivé činnosti se vzájemně prolínají a rozplést je je stejně těžké, jako rozmotat zauzlovaný řetízek.

V tu chvíli je fajn si to rozepsat.

Prostě si sedněte k papíru a pište, tak, jako já tady na začátku.

Sepište si, co všechno děláte.

Dneska, včera, celý měsíc… Jakkoli.

Cokoli co vás napadne. Od vytváření projektů, odpovídání na zprávy až po vyplňování papírků na poštu.

Až to uděláte, rozdělte si to do jednotlivých úseků, které spolu souvisí.

Máte to?

Tak a teď – jednou barvou si označte ty úseky, které Vás nebaví.

Pořád tam toho zbylo ještě hodně?

Vyberte jinou barvu a označte ty, u kterých si dovedete hned teď představit, že byste někomu jinému vysvětlily, jak je udělat za vás.

Existují i lidé, kteří tyhle věci dokáží mnohem lépe než my.

Stále je tam dost činností?

Nevadí.

Vybarvěte ty, které vás baví, ale víte, že vám zabírají opravdu hodně času.

Pokračujte tak dlouho, dokud nezbudou činnosti, které:

• přímo obsahují vaše osobní know how  a vyžadují váš copywriting a vaší osobu.
• činnosti, které souvisí s vizí a posouváním projektu kupředu.
• činnosti, po kterých se cítíte pokaždé šťastná, naplněná a dodávají vám tolik energie, že nad jejich dokončením nemusíte ani přemýšlet, protože jsou pro vás čistá radost.

Tak. tohle je vaše. To si nechte.

Zbytek předelegujte, osekejte, nedělejte.

Je možné, že tam najdete i věci, které nemusíte dělat vůbec.

Nemusí to být hned.

Ten správný člověk ještě nemusí být ve vašem zorném úhlu.

Může to chvilku trvat, než si sama uvědomíte, co od sebe dokážete oddělit.

Změna nastavení a uvědomění si, že opravdu nemusíte vše zvládat sama, je prvním krokem k osvobození…

.

Nejste si jistá, že víte jak na to?

Vytvořila jsem pro Vás takovou malou pomůcku. 

Osnovu, nebo návod, chcete-li. Brzy vám jej zde představím. Budete si jej moci stáhnout úplně Zdarma.