Jak se to vlastně stalo… Angel Wings končí.

Viděli jste někdy tarotové katry?

Je tam jedna , která nese název SMRT.

Když jsem ji viděla poprvé vyloženou  na stole, lekla jsem se. Obrázek smrti rozhodně není něčím, co byste chtěli vidět ve své budoucnosti.

Děsí nás to. Bojíme se toho, jak je všechno co na tomto světě „máme“ konečné. Stejně jako lidský život.

Jenže Smrt nemusí nutně znamenat ukončení života.

Může znamenat ZÁSADNÍ ZMĚNU.

Třeba ukončení něčeho, co jsme dlouhou dobu budovali, dali tomu všechnu svou energii, svou lásku, svůj čas i peníze.

Možná jsme si mysleli, že to bude navždy.

Když totiž do něčeho jdete takhle naplno, celým svým srdcem i svou duší, nepřemýšlíte moc nad tím, co se stane, až to skončí.

Jednoduše si tuto možnost ani nepřipouštíte.

A tak na věcech, situacích, lidech, projektech, jistotách… lpíme.

Možná dokonce mockrát ignorujeme mnohá znamení, která nám vesmír dává a tvrdošíjně tlačíme těžce naložený vozík tak dlouho, dokud mu nepovolí brzda a nepřeválcuje nás svou tíhou  – plnou parou.

Tak, jako se to stalo mně.

Dnešní den je rozhodně jedním z těch, které si budu pamatovat celý svůj život.

Před chvílí odešla poslední švadlena z naší dílny. Zaklaply se dveře…

Za „normálních“ okolností by to nebylo nic divného.

Dnes je to ale jiné. Zítra už totiž žádná z nich tyhle dveře neotevře. Nevstoupí, nepřevlékne se u své skříňky, nezapne svůj šicí stroj.

Ani zítra, ani už nikdy jindy.

 

Stroje  utichly a s nimi utichá i hlas Angel Wings. Pomalu, ale utichá.

Došily se úplně poslední kabáty, které vznikly v naší dílně.

Další, které, možná, někdy v budoucnosti vzniknou (a já věřím, že vzniknou), už nebudou procházet mýma rukama.

Nebyla to moje vědomá volba. Nechtěla jsem to tak, Jen tahle bláznivá doba nám nepřála a jiní toho využili…

A stalo se to TAK rychle!

Do roku 2020 jsme vstoupili, po dlouhé době, v plné síle a přesto velmi křehcí. Poslední dva roky byly obrovsky těžké.

Na konci roku 2017 jsem se , po vzájemné dohodě, rozloučila se svojí skvělou účetní. Vyrostli jsme tak rychle a množství práce se tolik navýšilo, že už toho bylo na jednoho prostě moc.

Věděla jsem to dopředu a velmi pečlivě vybírala novou účetní, až jsem, nakonec, vybrala úplně skvělou adeptku. Ekonomku od nátury. Mladou, ale velmi houževnatou paní. Měla nastoupit hned na začátku nového roku.

To se však nestalo. Dřív, než jsem jí stačila nachystat kancelář zjistila, že je těhotná a musela nastoupit na rizikové těhotenství.

Celý kolotoč začal nanovo.

V časovém presu jsem vybrala novou. Životopis měla jako královna a zdála se být velmi zkušená.

A já naopak žádné zkušenosti s účetnictvím neměla. Vždy jsem spoléhala na profesionalitu a naprostou loajalitu a myslela jsem, že tak to mají všechny účetní.

Ach já bláhová.

Trvalo mi půl roku, než jsem zjistila jak moc jsem šlápla vedle.

A další rok a půl trvalo, než jsem všechen ten nepořádek, který napáchala, dokázala dát s pomocí externí účetní kanceláře dohromady.

Stálo mě to mnoho. Půl roku slepoty, co se týká účetnictví, nese fatální následky.

Ten rok jsme navíc ještě přecházeli na nový účetní a skladový program a  tvořili nový web.

V srpnu se začala situace komplikovat ještě víc.

Rozpadla se mi polovina týmu. V době, kdy nám začíná sezona, nastoupily na pozice marketingu, zákaznické podpory, expedice i fakturace úplně nové zaměstnankyně.

Neměly nejmenší zkušenosti a ve chvíli, kdy máme nejvíc prodávat nebyl nikdo, kdo by to uměl.

K externí účetní firmě musela přibýt ještě jedna naše interní účetní, alespoň na půl úvazku, která by zvládala dělat administrativu in house.

Rostoucí poptávka si žádala najímání a zacvičování i nových švadlen.

Kolegyně na pozici „nákupu a komunikace s velkoobchodníky“ odešla na mateřkou dovolenou.

A když máte pocit, že víc už se to zkomplikovat nemůže…. Tadaaaa

Nedorazí materiál. Nezpozdí se o den nebo dva, zpozdí se o několik měsíců….

Začali jsme vytloukat klín klínem, vymýšlet plány na plán A, B i C.

Jisté ale bylo, že klíčové produkty už prostě ušít nedokážeme.

Těžká situace dopadala na všechny z nás. Na dílně to začalo vřít. Holky měly strach o své jistoty a začaly se bouřit.

Na Vánoce jsem odcházela úplně zhroucená a Štědrovečerní salát jedla s klepajícíma se rukama.

Zavedli jsme druhou linii – k nosicí kolekci přidali ještě kojicí oblečení, které se brzy těšilo velmi velké oblibě u všech našich zákaznic.

Spustili jsme nový web, vymysleli nový zimní produkt.

Tentokrát jsem odcházela na Vánoce s krásným pocitem, že jsme se ze ztráty za jediný rok dokázali vyšplhat do velmi pěkného zisku.

Ustáli jsme to.

Nakreslila jsem si výrobní plán, Nový a lepší, než kdy dřív.

Mé holky už byly krásně zacvičené a celý Angel Wings stroj si spokojeně předl…

Leden a únor vykazovali výsledky 130% nad plán.. Začalo to skvěle.

Stále jsme křehcí, ale zvládneme to.

V neděli 8.března 2020 jsem odvezla svého muže na letiště. Odlétal směr Madagaskar.

V úterý v 10.00 jsem měla domluvenou schůzku v místní textilní firmě, se kterými jsme byli dohodnuti, že jim pomůžeme s jejich výrobou.

Po hodině a půl jsem se přesouvala zpátky do firmy a po cestě volala své kamarádce, zda by mi na víkend půjčila převlékací kabinku (měli jsme mít dvě prodejní akce).

Smála se a říká : „Tu už nebudeš potřebovat právě zrušili všechny akce nad 100 lidí. Veletrhy nebudou.“

Říkám si „ nevadí, stejně se mi moc nechtělo, aspoň budu mít volný víkend“

Přijedu do práce a dílnou se už nese další informace „od středy zavírají školy“

Pro polovinu týmu to znamená OČR (Ošetřování člena rodiny ) Nemohou nechat děti samotné doma.

Kolegyně z marketingu se hroutí pod tíhou všech viditelných i neviditelných okolností a odváží ji rychlá. (K nám do práce se už do konce Covid – doby nevrátila)

Účetní a technoložka během pár dní odpadávají s horečkami a kašlem.

 

Netrvá ani týden a já pozoruji sama sebe, jak stojím na dílně se svýma holkama švadlenama.

11 hodin denně šijeme stovky a tisíce bavlněných roušek. Celé dny trávím ve stoje u žehlícího prkna a dělám jim přípravu, abychom byli schopní aspoň z desetiny pokrýt tu šíleně zoufalou poptávku.

Volají nám doktoři, sestřičky, porodní asistentky. Řidiči autobusů, pekaři… Všichni se stejnou otázkou : Šijete roušky?!“

Jsem tak strašně unavená…

Od začátku roku se nám tržby snížily o 70%,

Veškeré mé naděje směřují k blížící se zimní sezoně. Jinak nevím…

 

Přes telefon s dětmi ladím jejich online výuku.

Když přijdu domu, vytáhnu je alespoň na malou procházku, uvařím večeři a oběd na další den, zkontroluju úkoly, nadiktuju diktát. Dojedu nakoupit.

Přečtu pohádku na dobrou noc a pak upadám s neskutečnou bolestí nohou na gauč.

Po 14 ti dnech jsem tak unavená, že nezvládám ani zvednout hrneček s čajem.

 

Týden po tom, co celé tohle šílenství začalo se, navíc, velmi zkomplikovala situace na Madagaskaru a o co víc. Začala akce „ jak dostat mého muže živého a zdravého zpátky domu“

Tři týdny obrovského napětí, desítky telefonátů s ambasádama a velvyslanectvím, tisíce modliteb…

Když to vše ustalo, byla  karanténa po jeho šťastném návratu vlastně velmi vítaná.

Byly to okamžiky, kdy jsem mockrát propadala pocitům naprostého zoufalství.

Z toho, jak moc jsem vlastně nesvobodná.

Usínala jsem s výčitkama svědomí, že nechávám své děti doma, když bych právě teď měla být s nimi. Být jim oporou, učit se s nimi…

Z toho, že je můj muž tak strašně daleko, v nebezpečí a já nemůžu udělat nic, abych to změnila.

Z toho, že doma nemám u koho načerpat síly – pro děti musím být stále silná.

Z toho, že nevím co se to vlastně děje, co bude zítra a mockrát ani co bude za deset minut… Nikdo jsme nevěděl.

Z toho, že když se mi povede vlastní silou houževnatostí, pracovitostí a pílí vybojovat obrovský a dlouhý zápas o život své firmy a práce pro mé lidi, přijde něco, co nemůžu ani za nic na světě ovlivnit.

Všechno, co jsem věděla, uměla, co doposud fungovalo, padlo.

Naprostá a nekonečná bezmoc…

V létě už jsem věděla, že musím něco udělat. Nějakou zásadní změnu.

Spojila jsem se svým kamarádem, expertem na finanční analýzu a společně jsme začali počítat, jak na tom vlastně jsme a jaké z toho pro mě plynou možnosti.

Potřebovala jsem odstup.

Věděla jsem, že v tom už nemůžu zůstat sama. Jinak se zbláznim…

Buď najdu nějakého společníka, který převezme část zodpovědnosti za mě a s kým budu moci v případě potřeby diskutovat další kroky a nebo firmu prodám.

Konečné rozhodnutí udělat takto zásadní a nevyhnutelný krok padlo na začátku září.

A pak to vzalo strašně rychlý spád… Země se začala otáčet 100x rychleji, jinak si to dosud nedovedu vysvětlit.

Bylo úterý. Mé švadleny vytušily, že se něco děje už proto, že jsem jim už před nějakým časem říkala, že jsem se spojila s tím kamarádem a řešíme finanční analýzu a že se bude muset něco zásadně změnit.

Viděly, jak jsem nervozní a doslova si mě vytáhly na dílnu, že už potřebují vědět, co se tedy bude dít.

Řekla jsem jim tedy popravdě, jaké jsem učinila rozhodnutí.

Zároveň jsem jim ale řekla, že to není otázka dnů ani týdnů.

Dokonce ještě ani kroky, které budeme činit, nejsou přesně specifikované. Firmu nezavírám. Jen prostě potřebuju uvolnit ruce. Takhle už dál nemůžu. Je to krok kupředu pro nás všechny.

Pro ně se v tuto chvíli nic nezmění. Začíná nám hlavní sezona a já rozhodně nemám v plánu dělat žádné velké kroky v naší hlavní sezoně. Však na ní od začátku roku čekáme jak na smilování.

Řekla jsem jim, že ať už bude změna jakákoli, já si přeji, aby značka žila dál a aby i ony dál dělaly to, co dělají doposud.

Začaly však, logicky cítit nejistotu.

Trvalo pouhé dva dny, než se to dozvěděla místní konkurence na trhu práce a vytáhla nevyšší karty.

Zveřejnila inzerát přesně cíleně zaměřený na mé, nejistotou zviklané ženy…

VŠECH 15! Do jedné. Rozhodly se jako jeden muž.

Ten okamžik změnil úplně všechno.

Dlouhé hodiny jsem seděla na lavičce a nechala slzy koulet se mi po tvářích. Neměla jsem už ani žádné myšlenky. Jen hluboký smutek.

Čekala jsem hodně, ale tohle ne.

5 let jsem s nimi budovala vztah a důvěru a tam jsem viděla, jak moc je křehká.

Stačí, aby přišel někdo, kdo nabídne ve správný okamžik něco lákavějšího…

Musela jsem zareagovat velmi rychle a velmi jednoznačně.

Od téhle chvíle má všechno mnohem jasnější obrysy.

Měla jsem 2 měsíce, abychom došily to, na co jsme vytvořili předobjednávky.

Tedy nápletové mikiny a zimní bundy.

Ani na jedno tu ještě nebyly všechny potřebné komponenty a peněz taky nebylo nazbyt. Plány byly přece kapánek jinačí…

Začala jsem počítat, objednávat, plánovat a modlit se, abychom to nějak zvládli.

Všechny ostatní produkty jsem velkou tlustou čarou škrtla.

Už neušijeme nic, neobjednáme navíc ani nit.

Budu víc než šťastná, když se stihne to, co jsme nastříhali nebo slíbili v předobjednávkách.

Na stole nám leží 400 mikin a 350 kabátů… a do konce de facto měsíc a půl (než začnou vybírat dovolené)

Velké finále nám zajistila druhá vlna koronaviru.

¾ firmy odpadlo, tentokrát skutečně nemocní. Zbyly mi 4 švadleny, moje 4 mušketýrky… a já.

Účetní odpadla v termínu DPH s takovýma horečkama, že nebyla schopná ani vstát z postele.

Opět jsem s holkama stála na dílně. Přišívala knoflíky, balila balíčky…

Do poslední chvíle jsem prosila o každý den, aby se stihlo došít alespoň to, co je nastříhané…

Jsem neskonale vděčná za to, s jakou pracovitostí, zapálením a pílí všechno došily a že jsem se nepletla, když jsem říkala všem okolo, že je znám a že vím, že mě v tom nenechají a došijí, co slíbily.

Jsou skvělé.

Ne, opravdu se na ně nezlobím Chápu, jaké byly jejich pohnutky, že prostě řekly ano… Nebudu ale zastírat, že mi to zasadilo velikou ránu, která se ještě zcela nezahojila.

Napadají mě desítky možností, jak to celé zase znovu rozdmýchat, jak to zachránit, ale víte co? Já už nechci. Už nemůžu. Jsem vyčerpaná.

Musím se posunout o velký krok dál. Vykročit vpřed.

Všechny ty zkušenosti, které jsem za posledních 11 let načerpala nenechám zmizet. Budu je předávat dál.

Když jsem já byla na samém začátku, nevěděla jsem vůbec nic. Měla jsem nápad a nadšení. Ženskou intuici a motivaci. A taky obrovskou radost.

Neměla jsem nikoho, kdo by prošel cestou, na kterou se chystám vykročit.

Prodírala jsem si ji sama, někdy úplně tupým nožíkem. Nebo spíš nůžkama😊

Pokud jsem měla nějakého mentora, byl to muž. Zkušený a schopný, ale muž.

Rady byly tedy předávané v nejlepší vůli a s láskou ke mně, ale přesto orientované na výkon, na tvrdý, mužský business svět, kterému jsem nerozuměla.

Kdybych dnes potkala své mladší já, přála bych mu, aby se mělo možnost učit od ženy.

Abych věděla, že jsou cestičky, které prošla přede mnou a řekla : „hele, tohle nemusíš. Tuhle chybu jsem já už udělala, neopakuj ji.“

Moje maminka říkává „zkušenosti jsou nepřenosné.“

Ano. To jistě jsou.

Takže o mě se nebojte. Já mám v plánu jít dál. Jen trošku jinudy. Možná dělat jiným ženám průvodkyni po cestách, které jsem pro ně před tím vyšlapala..

A o Angel Wings také nemusíte mít strach.

Nezmizíme z tohoto vesmíru. Máme tu ještě mnoho povinností.

Za těch 11 let už máme skoro  30 000 zákaznic po celém světě a o velkou část z nich (z vás), musíme ještě chvíli pečovat,

Naše sklady ještě zdaleka nejsou prázdné  a i když už se znovu plnit nebudou, budeme k zastižení tak dlouho, jak bude potřeba.

Když Vám vypadne patentek nebo zasekne zoubek u zipu, náš telefon a email vám bude stále k dispozici stejně, jako naše služby.

O to se postarám!

Děkuji Vám. Za všechno!

Za Vaši podporu, radost v očích, když jste v nové bundě vyrazily do ulic a cítily se jako královny.

Za hřejivá slova, která nám posíláte jako zpětnou vazbu i za trpělivost, když jsme třeba nestíhali.

Děkuji za každou vaši objednávku a za důvěru, kterou jste nám celou dobu dávaly

Já stále věřím, že budou Andělská křídla létat dál…

Jen já už nebudu ta, kdo je řídí..

Moje cesta už vede jinudy.

Budu je ale stále z povzdálí sledovat.

Je to moje dítě… A vždycky bude.