Jak se ti daří to všechno zvládat?

Jak se Ti to daří všechno sladit?

Práci, rodinu, děti, čas pro sebe…

Tuhle otázku dostávám celkem často. A když jsem hostem v nějakém rozhovoru, nebo se třeba roztrhl pytel s články v novinách, byla tato otázka pokaždé položena. (A pak ještě „jak jste přišla k tak exotickému jménu “ 🙂 )

Popravdě, já jsem vpadla do podnikání stejně naivní jako do mateřství.

Po rychlém příběhu na téma „pokud nebudete mít děti teď, tak pak už možná níkdy „,(o tom se vám třeba taky někdy rozvyprávím, pokud budete chtít) se mi narodil můj prvorozený syn.

Když píšu tento článek, má už velikost bot 42 a koukáme si z očí do očí.

Dva a půl roku /přesně na den/ na to, se mi narodila dcerka a v jejím půl roce se zrodil projekt Angel wings.

Když zmiňuju podobnost a najivitu, myslím tím, že když se vám má narodit dítě, možná si myslíte, že alespoň tušíte, co vás čeká. Kamarádi mají děti, vy jste možná téměř vychovala svojí malou neteř nebo máte o hodně mladší sourozence.

Nebo možná nikdo v okolí ještě děti nemá, ale vy si stejně myslíte, že  trochu víte, co vás čeká…

Chyba lávky. Všechno je úplně jinak. A to tomu teď vůbec nedávám negativní nádech. Já si skutečně užila každý okamžik s nimi, i když byli úplně malinkatí. Přesto to bylo jinak než jsem si kdy dokázala představit.

Bylo to poprvé.

A stejně tak je to s podnikáním. Zvlášť, pokud jste  – tak jako já – do toho vkročily v podstatě jako nepopsaný list papíru.

Takže když se mě někdo zeptá, jak jsem zvládla začít podnikat s malýma dětma – řeknu jim : „Přirozeně!“

Vůbec mě totiž nenapadalo nad tím nějak víc přemýšlet.

Jediná otázka byla, jak si to celé zorganizovat tak, aby nám v tom všem bylo dobře.

Přiznávám bez mučení, že když máte malé miminko a za sukní tříleťáka, není to úplně supersnadné. Ve dne toho moc nenapracujete.

Na chvíle, kdy vám dítko usne si musíte jasně naplánovat úkoly a nejvíc pracovního času si kradete z vlastního spánku.

S velkou oblibou říkám, že jsem to přežila jen díky kojicím hormonům:)

Však si vzpomeňte, jak fungujete , když víte, že potřebujete být v 8.30 ve školce. Venku je zima až praští což znamená , že tříleťák i kojenec na sebe potřebují minimálně 3-4 vrstvy a obléknout se sami neumí.

Rozfázování – napůl obléknout sebe, staršího, miminko nakojit, navázat do šátku,doobléknout stařšího (a modlit se, aby se mu nezačalo chtít čurat) doobléknout sebe, obout a ven…

A před tím ještě,přemýšlíte, aby bylo všechno nachystané, najedené, co musíte po cestě ze školky nakoupit, vyřídit, co budete vařit k obědu, kam půjdete odpoledne na procházku…….

Poznáváte se?

Takže jak jsem to zvládala s malýma dětma? Přirozeně. Musela jsem. To nebyla volba.

Teď už volbu mám. Všechna dítka, včetně toho podnikatelského, kapánek povyrostla a mají jiné nároky.

Organizování času už není samozřejmou nevědomou součástí, ale začala  jsem nad ním víc přemýšlet. A na co jsem přišla?

Povím Vám takový krátký příběh.

Moje maminka je úžasná žena. Vychovávala nás dlouhá léta sama a velmi dobře. Měli jsme krásné dětství. Nikdy jsem necítila, že by nás nějak tlačila , abychom byli orientovaní na výkon, nebo po nás chtěla něco na sílu. Nicméně, děti se, jak víme, ze všeho nejvíc naučí nápodobou…

No a já když ráno vstávám a jdu si čistit zuby, moje maminka už má vypráno, vyžehlíno, vytřeno, uklizeno, upečenou kachnu s knedlíkem (to přeháním) ale jistě chápete, že moje „norma“ je „být výkonná“stejně a nebo možná ještě víc, než moje maminka.

Prostě to je vzorec, jak by to mělo být.

Uvědomuji si to a pracuji na tom, abych nebyla touto normou svázaná, ale je to dost zalezlé pod kůží… No, to je také téma na delší vyprávění:)

Dneska ráno bylo jedno z těch líných, kdy napotřetí zamačkávám budík a fakt se mi nechce z postele.

Plán jít v sedm běhat vzal za své a v hlavě mi začal hlodat červík:

Měla bys vstávat dřív!

Měla bys už být v práci aby ostatní neřekli, že chodíš pozdě !(jaká blbost, jsem šéfová přece)

Dneska jeď raději autem , pěšky to je 40 minut, to už bys mohla dávno pracovat přece…

Takových myšlenek se mi v hlavě vyrojí za jedno jediné ráno milion.

Z hlediska času na práci, produktivní doby (hned od rána) to zní, možná, jako celkem smysluplné argumenty. Je to ale jen pouhé zdání.

Balancování nad propastí, kde nevidíte její okraj a jednoho dne do ní  spadnete.

Možná budete mít to štěstí, že v tu chvíli bude vedle vás stát někdo, kdo vás zachytí.

A nebo taky ne.

Příběh číslo dva:

Můj brácha je o dva  roky starší než já. Vždycky jsme k sobě měli velmi hezký vztah a i dnes, když se vidíme sotva párkrát do roka, je to člověk, kterého se ráda zeptám na radu a nebo s ním posedím, diskutuju a nebo prostě jen poslouchám . Je to moudrý muž:) A podniká.

Kdysi, když jsem zůstala s dětma sama a rozhodla se, že podnikání bude náš hlavní zdroj příjmu, poslal mi můj brácha dlouhatánskou zprávu. Byl Nový rok, dvě minuty po půlnoci (Jsem přesvědčená, že to měl naplánované přesně na půlnoc, ale znáte to – operátoři:-)

V té zprávě bylo mnoho moudrých slov, u nichž mi tekly slzy po tvářích.

A v jedné větě stálo, že se MUSÍM naučit věnovat čas sama sobě. Odpočívat. Vyvážit ty okamžiky, kdy potřebuju, aby měl den 25 hodin a stále to nestačí.

Protože pokud se tohle nenaučím, shořím jak svíčka a VŠECHNO, co jsem dosud udělala, bude úplně zbytečné.

Dlouho mi trvalo, než jsem to pochopila.

Když se ráno překonám zaplaším všechny ty rušivé myšlenky a vyběhnu. Jdu pěšky nebo jdu cvičit.

Dovolím si jít s kamarádkou na kávu.

To jsou ty okamžiky, kdy mi, častokrát, docvaknou ty největší souvislosti.

Okamžiky, kdy mockrát najdu řešení na zdánlivě neřešitelný problém.

Okamžiky, kdy si udělám odstup a mohu najít cestu ven.

Tak pozorně poslouchejte, milé dámy!

Čas pro sebe je to první, na co byste měla myslet!

Není to sobeckost, ani nedostatek úcty k druhým lidem.

Není to lenost ani prokrastinace.

Když začleníte do každého svého pracovního dne alespoň pár minut pro sebe, který vyplníte něčím, co vás dělá šťastnou (a není třeba si to obhajovat. – Může to být dlooouhá sprcha, běh, procházka, čas s knihou, posezení s kamarádkou, cokoli na co si jen vzpomenete, kdy tu danou činnost děláte jen a jen pro sebe), tisíckrát se Vám to pak zůročí.

Velmi viditelné je to pak právě v té pracovní sféře.

Při těchto činnostech sama se sebou mnohokráte přicházejí ty nejlepší nápady. Nejvhodnější řešení. Ukazuje se cesta ven z původně neřešitelných problémů.

A kdyby nic jiného, načerpáte tam sílu.

Načerpáte jí pro sebe, pro své blízké, pro své projekty.

Buďte k sobě laskavé! Vaše tělo a vaše mysl vám za to velmi poděkují.